REPTILARIUM.CZ

Zmije obecná
VIPERA BERUS (Linnaeus, 1758)
	Říše	Živočichové (Animalia)
	Kmen	Strunatci (Chordata)
	Podkmen	Obratlovci (Vertebrata)
	Třída	Plazy (Reptilia)
	Řád	Šupinatí (Squamata)
	Podřád	Hadi (Serpentes)
	Čeleď	Zmijovití (viperaide)
	Rod	Zmije (vipera)
	Druh	Zmije obecná (Vipera berus)
	Poddruh	Vipera berus berus (LINNAEUS, 1758) Vipera berus bosniensis (BOETTGER, 1889) Vipera nikolskii a Vipera barani, považuji za samostatný druh (McDiarmid a kol. 1999)

Zmije obecná patří mezi nejrozšířenější hady na světě vůbec a pro mě je až zarážející, že jen takové malé procento lidí se vůbec se zmijkou setkalo. Nutno dodat, že zejména u našich dědečků a prarodičů slycháváme historky o zmijkách, jak je potkávali na stráních, loukách či cestách, kde se vyhřívaly. Mně osobně se podařilo jednu spatřit, a to konkrétně Vipera berus berus, na Slovensku asi 20km od Bánské Bystrice. Často slychávám od známého rybáře, že tu „našu zmiju“ viděl, když rybařil na Slezské Hartě, v štěrbinách umělých břehů. Bohužel jsem ji neměl štěstí spatřit (a to opakovaně)ani s místními rybáři, kteří jen hýřili historkami, kde všude tu naši zmiji viděli.

Biotop, stanoviště

Zmije se často a právem označuje za lesní druh hada, je velmi přizpůsobivá, obývá rozmanité biotopy a dokáže snést mnohdy až extrémní kolísání teplot, zejména ve vysokých nadmořských výškách. Její výskyt sahá od Anglie po Sachalin, od Středozemního moře až za severní polární kruh. 

Vyžaduje dostatek slunečního záření a vlhkosti. Oblíbeným stanovištěm jsou například lesostepní oblasti, prosluněné horské stráně, rašeliniště nebo mokřady. Obvykle jde o nočního tvora, který je přes den ukryt nebo se vyhřívá na sluníčku. Potravu loví v noci, výjimkou jsou jeho horské populace, které loví  převážně za dne, neboť v noci na ně bývá příliš zima. V České republice je výskyt zmije v nížinách ojedinělý, typickým areálem rozšíření jsou naopak výše položené oblasti s nadmořskou výškou nad 600 metrů, včetně nejvyšších horských poloh (Wikipedie, 2011).

Rozšíření

Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Severní Itálie, Belgie, Holandsko, Velká Británie, Polsko, Česká republika, Slovenská republika, Maďarsko, Rumunsko, Bělorusko, Turecko, Bulharsko, Albánie, Chorvatsko, Slovinsko, Makedonie, Bosna- Hercegowina, Černá Hora, Makedonie, Srbsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rusko, Mongolsko, Severní Korea, severozápadní Čína.

• Vipera berus: západní Evropa (Nizozemí, Belgie, Lucembursko, Německo), střední Evropa (Rakousko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Ukrajina, Polsko) i severní Evropa (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko), Balkán (rozšíření V. b. bosniensis a Rumunsko), východní část Evropy (Moldávie, pobaltské republiky a velká část Ruska)
• Vipera berus bosniensis: Bosna, Chorvatsko, Srbsko (přes hranici v severním Srbsku a jižním Maďarsku se vyskytuje nížinná populace dříve popsaná jako V. berus pseudaspis, dnes  dnes je synonymizována s V. b. bosniensis), Makedonie, Černá Hora, severní Albánie, severní Řecko, Maďarsko (v nejjižnějších částech se nevyskytuje)
• Vipera berus sachalinensis: (Sachalinský ostrov a přilehlá pevnina)  

(poděkování za výraznou pomoc v určení lokalit p. Ondřeji Škachovi)

Vzhled Vipera berus

Vipera berus patří do skupiny zemních hadů, tělo má zavalité s průměrnou délkou 65cm u samců a 80cm u samic. Určitě stojí za zmínku úryvek z knihy Ty zmije „U pana učitele Koláře z Brné n. L. jsem viděl samici, která měřila 92 cm, a která byla chycena nedaleko na slunečné stráni.“ Hlavu má širokou a do tzv. trojúhelníku hranatě zaokrouhlenou. Všechny druhy z rodu Viperaide mají vertikální roztažitelnou čočku, konkrétně u Vipera berus je čočka zabarvená do červena.

Specifickým znakem, a mnohdy velmi výrazným, je jejich hřbetní kresba, která vede od konce hlavy po ocas s častým zbarvením od černé barvy až po šedavě stříbrnou. Zbarvení se liší od základní šedivé, pískové, okrové, načervenalé, černé, olivově zabarvené, kovově modré až po černé. Škála zabarvení je rozmanitá a především podmíněna místem výskytu. Mohli bychom říci, že zpravidla zmije v chladnějších oblastech bývají zabarveny do temných barev, kdy často i hřbetní kresba splývá s podkladem. Dobrým příkladem, kdy kresba přímo chybí, jsou zmije obecné s barevnou odchylkou (nemají taxonomickou hodnotu), buď černě zabarvené (morpha prester), a nebo červeně zabarvené (morpha chersea). Šupiny zmijí jsou kylnaté, jak je to typické u celé čeledi Viperidae a jsou řazené do 21 řad kolem těla.

Potrava

Zmije obecná se živí především drobnými savci jako jsou hraboši, myši, norníci, ojediněle myšice, mladí plši a křečci, dále rejsci, bělozubky a krtci. Jako doplněk stravy jsou převážně mláďata ptáků, ještěrky, skokani i blatnice a čolci. Zejména mláďata se živí malými skokany, čolky, mladými ještěrkami, slepýši, žížalami, ale také i slimáky. Dle Voženílka z tohoto můžeme usoudit, že u dospělců z 90% krmení převládají hlodavci a hmyzožravci, přičemž u mláďat to jsou z 80% především ještěrky (zkoumáno v lokalitě, kde se skokani vyskytovali minimálně). (Voženílek, 2000)

Etologie

Zmije obecná patří mezi všeobecně plachá zvířata a člověka se bojí, stejně tak jako to je u všech hadů. Útočí jen v případě, když už nenachází jinou možnost a to v mnoha případech pouze zastrašují, tzn. „naprázdno“ se zavřenou tlamou. Pochopitelně jsou případy uštknutí zmijí, ale ve většině případů s ní šlo pouze o náhodný kontakt (šlápnutí, přimáčknutí, sednutí) a v neposlední řadě jsou i případy uštknutí nebohých nepozorných pozorovatelů.
Zmije obecná v zimních obdobích hibernuje (v naších podmínkách začátkem října) zejména 50 cm až 2,5 m  v podzemí či norách. Tento čas se ale také může nacházet v puklinách skal, kde může být mnohem hlouběji. P. Jiří Voženílek ve své knize Ty zmije uvádí zkušenost se „zmijím lyžařem“, kdy se poprvé setkal se zmijí v lednu. Zmije byla v lese na ploše odkryté od sněhu, jak sám uvádí, krátce poté se odplazila přes třímetrový jazyk. Krátce po hibernaci (většinou okolo dubna v naších podmínkách) se zmije páří. Samice vypouští feromony a samci se snaží samici najít. Pokud samici najde více samců najednou, nastává tzv. „hadí tanec“, při kterém samci soupeří o samičku, kdy se přetlačují a jeden druhého se snaží srazit na zem. Nebylo doposud pozorováno (ani u jiných druhů- chřestýšů, kober), že by při těchto soubojích docházelo ke zraněním člověka, protože s největší pravděpodobností samci nepoužívají jedové zuby. Pro vítězného samce to však ještě nekončí, často musí pronásledovat samičku, kdy se navzájem proplétají a samec jezdí tlamou po hřbetě až ke krku samičky. Samec mnohdy kouše samičku za krk, ale opět nebylo pozorováno použití zubů.

Rozmnožování

Zmije obecná, jako i jiné druhy hadů, patří mezi vejcoživorodé, to neznamená, že by ji špatně zařadili a byla jako savec, ale jen to, že se dokázala přizpůsobit nepříznivým podmínkám (zejména chladu), ve kterých se nachází (jde o přechodný stav mezi vejcoživorodostí a živorodostí). Zmije udržuje svá vejce uvnitř těla, kde jsou vyživovány primitivní placentou typu chorio allantois. Délka gravidity se pohybuje od 2 až 3 měsíců. Je ovlivněna klimatickými podmínkami. Samice rodí 3 až 20 mláďat. Samci pohlavně dospívají kolem 3. až 4. roku, samice až kolem 4. až 5. Roku života. Samice se páří většinou každoročně, samci velmi často jednou za dva roky.

Toxicita Vipera berus

Jedovatost zmije, přesněji řečeno jedový orgán zmije, je často důvodem toho, že je v naší přírodě nevítána a hubena. V současné době je zmije obecná přísně chráněna. V posledních letech byla téměř vyhubena z původních lokalit v ČR, které dříve obývala.

Vipera berus, stejně jako jiné zmije a chřestýši, což  je řadí do vývojově nejvyšší čeledi Viperaide, je vybavena solenoglyfním typem zubů se schnopností vědomě regulovat, pomocí svalového aparátu, množství stříknutého jedu. Velice často druhy z čeledi Viperaide při obranném kousnutí nevpouštějí jed. Pochopitelně to není pravidlem, ale je to velice časté, jak vyplývá z dostupných informací. Například Valenta (2008) v knize Jedovatí hadi uvádí, v rámci zhruba 90případů řešených ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, že ve více než v polovině z nich nedošlo vůbec ke vstříknutí jedu.  Valenta dále ve výše uvedené knize zmiňuje raritní a šťastný případ kousnutí 3letého dítěte do spodního rtu bez vstříknutí jedu, když v předklonu zkoumalo nález zajímavého živočicha. 

Jed zmije obecné (stejně jako všeobecně u jedovatých hadů) není zastoupen jednou složkou. Jed je složitý koktejl mnoha desítek biologický aktivních komponentů, proteinových toxinů a enzymů, polypeptidových toxinů, polysacharidů, nízkomolekulárních látek a iontů. U zmije obecné převažují složky převážně enzymatické a bílkovinné povahy, charakteru peptidů, polypeptidů, proteinových toxinů apod. (Valenta, 2008). Pochopitelně složení jedu se vnitrodruhově liší. Například Vipera berus bosniensis (BOETTGER, 1889) má blíže spíše k neurotoxickému složení jedu.

Z široké palety nejnebezpečnějších hadích toxinů nejsou v jedu zmije obecné obsaženy paralyzující postsynaptické neurotoxiny, kardiotoxiny, myotoxiny a látky nekrotizující. Nicméně neurotoxické látky, jako například presynaptický učinkující PLA₂, se v jedu některých poddruhů a jedinců zmije obecné nacházejí v míře schopné vyvolat celkové příznaky s vlivem například na některé oddíly vegetativního nervového systému, ale i na inervaci svalstva obličeje (Valenta, 2008).

Když to shrneme, můžeme konstatovat, že je celkové složení jedu zmije obecné z toxinologického a klinického pohledu nepříznivé. Přičemž letální dávka pro zdravého dospělého člověka je kolem 15 mg, a je tedy srovnatelná s letální dávkou kobry indické (Naja naja) nebo Chřestýše brazilského (Crotalus durissus), ale na druhou stranu musíme podotknout, že dávky 15 mg jedu zmijí (v sušině) většina dospělých nepřesahuje.

Epidemiologie uštknutí

Registrované incidence kousnutí zmiji obecnou v rámci jednotlivých evropských státu jsou v řádu desítek až stovek ročně. Například ve Švédsku bylo za rok 1975 hospitalizováno 136 osob s nulovou mortalitou, ale za rok 1911 - 1977 bylo zaznamenáno 44 úmrtí (Perssson et Irestedt, 1981). Ve Švýcarsku jsou známá registrovaná uštknutí během 16leté periody v souboru 113 uštknutých. Mortalita byla nulová (Stahel et al., 1985)

V ČR bylo za roky 1999 - 2005 konzultováno v Toxinologickém centru Všeobecné fakultní nemocnice v Praze okolo 90případů. V rámci těchto hlášených intoxikací bylo zjištěno 14 případů systémové intoxikace a 17 případů izolované lokální reakce.  V souboru 11uštknutých hospitalizovaných dětí na Slovensku u tří z nich nedošlo vůbec k aplikaci jedu, lokální reakce byly zaznamenány u 8 pacientů a celkové příznaky pouze u jednoho dítěte.

Toxicita Vipera berus v množství vyprodukovaného jedu

(čerpáno z knihy Ty zmije, Petr Voženílek)

Při pokusech byl odebrán jed 20dospělým jedincům Vipera berus a bylo od nich získáno následující množství suchého jedu (vyjádřený v mg.):

Průměrné množství jedu vychází na 10,45 mg. U mnoha jedinců se však významně liší. Za předpokladu, že smrtelná dávka pro dospělého člověka je 15 mg, si můžeme odvodit:

1. Lidé uštknutí zmijemi číslo 2, 7, 15, 16, 17 a 19 budou tvrdit, že to nic není.
2. Po uštknutí zmijemi číslo 1, 4, 9, 10, 13, 18 a 20 poněkud změní názor a řeknou si, že to zas tak velká sranda nebyla.
3. T,i co si dopřejí uštknutí od zmijí číslo 3 a 11, budou rádi, že to mají už za sebou a po dalším uštknutí nebudou už toužit.
4. Kdo se setká se zmiji číslo 6, bude rád, když se dostane z nemocnice v jiném než pohřebním voze.
5. Ten, kterého obšťastní číslo 5, nebo ještě lépe číslo 12, nám už ani neprozradí, kdo mu řekl, že zmije není nebezpečná.

(A to jsme ještě nekoketovali s myšlenkou, že uštknutí dítěte do 10 kg končí tragicky.)

Mortalita

Ač extrémně vzácně fatální průběhy intoxikace jedem evropskými zmijí existují.
Pro roky 1958 - 1962 byla v tehdejším Československu uváděná průměrně 4,4 úmrtí na následky zranění jedovatými živočichy ročně. Z toho asi polovina připadá na uštknutí zmijí obecnou (Kornalík, 1967). V celé Evropě došlo za rok 1984 k 50úmrtím. Jedná se však o oběti uštknutí všemi druhy evropských zmijí, tedy kromě Vipera berus takéVipera ammodytes, V. aspis a V. xanthia (Valenta, 2008).

Terapie

V tomto odstavci bychom neradi něco paušalizovali. Každý člověk je svým způsobem jedinečný a vzhledem k různorodosti jedů u Vipera berus by to bylo zavádějící. MUDr. Jiří Valenta v knize Jedovatí hadi uvádí, že z důvodů vysoké variability jedů a jejich účinku je nutno ke každému případu uštknutí jedovatým hadem, a tedy i zmijí obecnou a ostatními evropskými zmijemi, přistupovat individuálně a nevylučovat možnost neočekávaných komplikací.

Jako první, co je třeba udělat, je zachovat klid a zavolat odbornou pomoc, RYCHLOU ZÁCHRANOU SLUŽBU (tel. 112 a nebo 155). Dispečer mající službu vás bude informovat o dalším postupu první pomoci.

Doporučujeme navštívit webové stránky TOXINOLOGICKÉHO CENTRA VFN.

Řadu informací o první pomoci při uštknutí hadem lze najít i na webových stránkách Megasphera.

Závěrem

Tento článek si neklade za cíl být vysoce odborným textem. Byl sepsán proto, abychom vám nabídli zajímavé a poučné informace o zmiji obecné, se kterou se můžete v našich lesích setkat. Nezapomeňte, že nejjistějším způsobem, jak se nedostat do nepříjemné situace, je nechat zmiji svému osudu a nepokoušet se ji brát do rukou nebo se nebezpečně přibližovat.

Použitá literatura

• Jiří Valenta, JEDOVATÍ HADI intoxikace, terapie, Galén, 2008
• Petr Voženílek, TY ZMIJE, Ministerstvo životního prostředí, 2000

Napsal: Jakub Kavka (2011)